NAPOVÍM TI, JE TO ZELENINA...

Dnešek byl další z našich významných dní s velkým D. Byli jsme u zápisu do školy. Předem bych asi měla říct, že jsem synovi navrhovala domácí vzdělávání, ale vybral si školu. Chce být v kolektivu, chce kamarády, asi chce i jinou autoritu, což naprosto chápu a respektuju. Ale tak trochu se bojím toho, že si zatím neumí představit situaci, která ho čeká...



Ztráta svobody - daň, kterou platíme za vzdělání

Domácí vzdělávání jsem chtěla ze dvou velkých důvodu - jsou to mé subjektivní pocity, vnitřní intuice, nemusíte s nimi souhlasit a máte na to plné právo.

Za prvé - Přijde mi škoda, že takhle malé děti sedí půl dne v lavici ve třídě, místo toho, aby běhaly venku a poznávaly svět na vlastní kůži.
Za druhé - Sedí jich tam v každé třídě zhruba pětadvacet. Pětadvacet různých dětí s vlastními zájmy a zálibami, které je potřeba (mimo jiné i kázeňsky) zvládnout. A jak se toho docílí? Unifikací! Všichni se během prvního roku musí dostat na přibližně stejnou úroveň vědomostí a dovedností.

http://hrajemesijinak.blogspot.cz/2018/02/materstvi-jako-cesta-k-sobe.html

A když si pak dám jedna a dvě dohromady, vychází mi zkrátka rovnice, která se mi moc nelíbí... Mám dojem, že učivo a nové dovednosti, které ve škole zaberou celé dopoledne (protože každý má své tempo a výchozí schopnosti), bychom doma zvládli za hodinu, zábavnou formou, s individuálním přístupem.
Tak doufám, že se pletu a nadšení ze školy ho neomrzí po prvních měsících.

 

Jedna správná odpověď - nevíš?

Ale po dnešku se k mým dvěma důvodům přidalo ještě něco, co mě tížilo snad ještě víc a co jsem měla potřebu řešit ještě večer před spaním. Jeden z úkolů v přijímacím pohovoru (!!!) byl najít v řádku obrázek, který tam nepatří. Klasika. Probíhalo to asi takhle:

Paní učitelka: "Podívej se na první řádek a řekni mi, co tam nepatří."
K.: ukazuje prstem na zahradnické kolečko, zbytek byly hudební nástroje
Paní učitelka: "Hm a co to je?"
K: "Kolečko."
Paní učitelka: "A ostatní jsou?"
K: "Hudební nástroje."
Paní učitelka je spokojená.

Paní učitelka: "A teď druhý řádek. Ten je trochu těžší. Co tam nepatří?)
K.: dívá se na řádek, kde jsou maliny, jahody, mrkev, hroznové víno, třešně
Paní učitelka po třech vteřinách ticha (= přemýšlení): "Napovím ti, je to zelenina."
K.: ukazuje prstem na mrkev
Paní učitelka: "A co to je?"
K.: "Mrkev."
Paní učitelka je spokojená.

Paní učitelka: "A teď se podívej na úplně poslední řádek. Ten je hodně těžkej, jsou to všechno tvary. Co bys řekl, že tam nepatří?"
K.: dívá se mlčky na řádek, kde je černý čtverec, prázdný rovnostranný trojúhelník, černý obdélník vodorovně, prázdný kosočtverec, černé kolečko a prázdný obdélník svisle. Já i muž se díváme s ním a hledáme, co by tam nemuselo patřit... Napadá mě několik variant, ale to už opět zasahuje paní učitelka.
Paní učitelka po pěti vteřinách ticha: "Já ti napovím, nepatří to tam, protože to nemá hrany."
K.: ukazuje na černé kolečko
Paní učitelka: "A co to je?"
K.: "Kolečko."
Paní učitelka je spokojená...

To, co mě tížilo, byl pocit, jako by se vrátil čas a jako bych já sama stála před tabulí o nějakých 20 let mladší... Ten tlak. Rychle najít tu jedinou správnou odpověď. Přemýšlíte. Ale není čas, oni vám napoví. Oni vám dokonce poradí svoji pravdu. A když ji zopakujete, jste pochváleni. Vlastní rozum netřeba - stačí se nechat vést a ve správnou chvíli říct nahlas jednu jedinou "správnou" odpověď...


Večer jsme mluvili o úloze doma. Nechtěla jsem to tak nechat.

Já: "Ty tvary byly pěkně těžký, co?"
K.: "Hm."
Já: "A co sis ty myslel, že tam nepatří?"
K.: "Já jsem si myslel ten obdélník stojatej."
Já: "Jo? A proč?"
K: "On měl jedinej takový dlouhý strany."
Já: "No vidíš! A víš, co já jsem si myslela? Ten kosočtverec, protože jedinej stál na špičce."
K je spokojenej. Pevně mě objímá.

A proto jsem měla potřebu mluvit s ním o pravdě. A o tom, že nikdy neexistuje jen jedna jediná. O tom, že JE důležité o věcech přemýšlet. A hledat vlastní řešení. Že je důležité umět si svou pravdu zdůvodnit a obhájit. Nebát se. Ale také respektovat pravdu jinou. A umět uznat porážku, když jsou argumenty druhé strany silnější. To by měla škola dítěti dát. Ne pocit absolutní autority, která všechno ví a ráda napoví...

Protože když vám okolí dává pocit, že váš názor je špatně (a ani nedostanete možnost ho vyslovit!), někde se děje zásadní chyba...


Míša