PANÍ UČITELKY, NEPŘEDKRESLUJTE DĚTEM OBRÁZKY

Miluju dětské obrázky. Doma malujeme skoro každý den. Používáme různé techniky, různé materiály, zkoušíme abstrakci i velice konkrétní věci. Skrze umění poznáváme svět i sami sebe. Dětská kresba je tou nejupřímnější výpovědí o dětské duši. Dokud nepřijde někdo dospělý a neřekne: "Takže takhle nějak by to mělo/mohlo vypadat..."




Zadání ve školce znělo nejspíš "Blíží se den matek, namalujeme maminku". Už když jsem ten obrázek viděla na nástěnce, zdál se mi nějaký divný... Nejen proto, že šaty s kabelkou skoro vůbec nenosím, ale hlavně! Moje pětileté dítě takhle lidské postavy nikdy nekreslí! Podívám se po ostatních obrázkách a několik z nich si je velice nápadně podobných...
"To jsem já?" ptám se. 
"Jo, to jsme měli nakreslit," odpovídá ledabyle syn a visí při tom na zábradlí cestou do šatny. 
"Mám pěkný šaty," nedám se odbýt. 
"Hm." 
"Jak tě to napadlo nakreslit mi takový šaty?" 
"Paní učitelka nám to ukázala, jak to máme nakreslit," odtuší, když trénuje skok ze třetího schodu. Povedlo se. 
"Aha."

Paní učitelky, jistě to myslíte dobře.  
Asi chcete dětem pomoct. Nebo možná chcete, aby se maminky poznaly. Nebo aby byly všechny obrázky pěkné. Jo, to jo, jsou pěkné. Všechny jsou stejně pěkné... Ale jinak pro mě takový obrázek nemá vůbec žádnou hodnotu. Nesmíte se na mě zlobit, ale kresba nevypovídá nic o vztahu dítěte k matce a vlastně ani o jeho schopnosti kreslit, nebo o jeho představivosti. Ano, možná se naučil, jak se dají nakreslit dámské šaty. Ale pokud bylo tohle cílem, tak zvolený způsob výuky je velmi nešťastný... Je tolik možností vidění světa, tolik dětských očí a tolik maminek, každá je jiná a každá je pro své dítě jedinečná. Když jste předevčírem kreslili uhlíkem portréty maminek podle přinesené fotografie, byly všechny výtvory prostě překrásné! Proč? Protože v nich bylo dětské srdce.

Daleko větší význam pro mě mají obrázky, které děti kreslí z vlastního zájmu. Můj syn miluje abstrakci - postavy a konkrétní věci kreslí málokdy, většinou jen na popud zvenčí. No a co? Nebojím se, jednou se k tomu dostane. A nebo taky ne. Většina moderního umění 20. století je postavena na abstrakci. Tohle je to, co ho baví. To, v čem poznává a objevuje svět, jeho fantazie. Každý obrázek má svůj příběh a své téma. Pro někoho možná čmáranice, pro mě důležitý krok na cestě za vlastní imaginací.


A ani ve chvíli, kdy dojde na konkrténí kresby - nepředkresluji! 
Nejlepší je skutečný model, nebo fotografie předmětu, který chce dítě kreslit. Ale vystačíte i s knížkou šikovného ilustrátora.  Zkoušeli jsme nedávno novou techniku zapouštění barev na plátno. Moc se nám to nepovedlo, mělo to být duhové s jasnými barvami, ale nějak se nám to slilo dohromady. Přemýšleli jsme společně, co s tím udělat. 
"To je škoda, že to je takový tmavý," povídám. "Mohli bychom na to ještě něco přikreslit, co by to mohlo být? Napadá tě něco?" a otáčím plátnem ze strany na stranu. 
"Já bych řekl, že to je pod mořem, hodně hluboko, víš, tam co už je tma, jenom tam trochu svítí občas sluníčko." 
"No jo, to by šlo, tak tam nakreslíš rybky?" 
"No tam už ryby nežijou, to je moc hluboko." 
"Jo? A co tam teda je?" 
"Možná tam žijou olihně a takový ty ryby s velkýma zubama." 
"Tak jo, tak tam nakresli oliheň." 
"Ale já nevím, jak se kreslí oliheň." 
"Tak najdem tu knížku? Podle toho bys to mohl zkusit." 




A povedlo se. Oliheň v hlubině mu visí nad postelí a je na ni po právu pyšný! Dokázal to sám.

Předkreslenými obrázky, nenaučíme děti vidět svět svýma očima. Nenaučíme je pozorovat a všímat si důležitých detailů. Nenaučíme je zpracovávat vjemy a přenášet je do vlastního díla. Nenaučíme je o věcech přemýšlet! A to by byla velká škoda.

Míša